Alicia

  Alicia byla děvčátko z bohaté, avšak poněkud zvláštní rodiny. Venku celá její rodina vypadala jako ta ukázková rodina z filmu, uvnitř domu ale Alicii zavírali do sklepení. Měla tam pár roztrhaných hraček a u zdi starou matraci. Nebili ji, netýrali ji, neslyšela od nich žádná hanlivá slova. Nechávali ji pouze přežívat mezi čtyřmi zdmi a hodinu denně s ní trávili na čerstvém vzduchu.

  Každý člen domu mlčel, personál se nevyptával a jen plnil příkazy svých zaměstnavatelů. Nikomu nebylo známo, proč svoji malou dceru nutí žít takový život a sama Alicia to brala jako rutinu, jenž má doma každý.

  Dívence bylo deset let, bledá kůže byla na každém místě jejího těla, byla vyhublá, měla hedvábné blonďaté vlásky, světle modré oči, husté černé řasy a úsměv, že by se nad ním rozplýval i samotný vládce pekel. Vypadala jako porcelánová panenka.

  „Mám tě ráda mami,“ říkala Alicia každý večer matce, když ji ukládala ke spánku. Její matka však z místnosti odešla mlčky a nechala dceru ve tmě kdesi v podzemí. Alicia i tak usínala s úsměvem na tváři. Byla jistým způsobem vděčná za to, co má.

  Tu jednu noc se dívenka probudila uprostřed noci, když ji objal nečekaný chlad. Promnula si oči a zadívala se před sebe. Hleděla do očí něčemu na první pohled děsivému, byla to ona sama. Její malá dvojnice natahující k ní ruku, ale jakoby se čehosi lekla. V noční košilce stejné, jako měla Alicia, vyběhla ze sklepení. Alicia zůstala nehybně zírat, nevydala ani hlásku, potom usnula.

  Ráno ji matka vzbudila v osm hodin, což bylo nezvyklé. Většinou přicházela už v sedm.

  „Alicio! Vstávat!“ vyštěkla bez pozdravu.

  „Zdál se mi zvláštní sen mami. Byla jsem tady dvakrát, moje dvojnice ke mně natahovala ruku,“ spustila Alicia.

  „Nemluv hlouposti a obleč se, za chvíli ti Stepha donese snídani. Musíme s tátou něco zařídit.“ Její matka opustila místnost a Alicia si oblékla ty výrazné žluté šaty, které měla tak ráda. Brzy se objevila Stepha, jejich rodinná osobní kuchařka.

  ,,Dobré ráno, Ali,“ pozdravila a položila před ní talíř s dvěma krajíci chleba s máslem a k tomu mléko. Taková snídaně byla nařízena přímo od její matky.

  „Zdál se mi tak divný sen, Stepho. Byla v něm dívka vypadající jako já, mám z toho zvláštní pocit.“

„Byl to jenom sen,“ usmála se kuchařka a opustila místnost. Alicia se zakousla do chleba, který ji už pomalu lezl krkem. Měla ho každé ráno, jen chleba a máslo. Nic jiného ale nedostala a tak musela zaplnit žaludek aspoň chlebem.

  Celý den čekala, zda konečně někdo přijde a vytáhne ji na pravidelnou hodinovou procházku. Nikdo se ale neobjevil. Musela se zabavit s pár hračkami, co tu měla a jednou knihou, co přečetla už milionkrát. Stepha, pravidelná jako hodinky, ji pokaždé přinesla jídlo a zase odešla. Alicia se málem unudila k smrti. Tenhle večer ji nikdo nepřišel ani uložit. Matku viděla naposledy ráno a otce včera odpoledne. Vlastně ani pořádně neznala jejich životy. Dnes usínala bez jediné lidské interakce. A pak se znovu probudila, ve stejnou hodinu jako předchozí noc. Hleděla na dívku, co vypadala jako ona, i ten úsměv měla stejný. Dívka naproti ní se snažila něco říct, ale na poslední chvíli zase utekla. A další noc se to opakovala. A pak znovu. A zase. Už několik dní. Alicia to už nepokládala za sen. Své rodiče celou tu dobu neviděla, dostávala jen třikrát denně jídlo, už týden nebyla venku. Nikdo jí neřekl, kde její rodiče jsou.

  A pak se další noc objevila znovu, dívka, co tentokrát měla oči podlité krví. Natáhla k Alicii ruku a teď už neutekla.

  „Pojď semnou,“ šeptla tak jemně.

  „Kam?“ zeptala se Alicia s nedůvěrou v hlase. Dívka nic neřekla, vzala ji za ruku a vyvedla ji ven z místnosti. Alicia si celou dobu myslela, že dveře od jejího malého pokoje jsou zavřené, nikdy ji ani nenapadlo zkusit je otevřít a matka ji vždy zakázala vycházet pryč.

  Dívka ji vyvedla ven z domu. Alicia ze strachu chtěla utéct zpět do postele, ale děvče ji drželo tak pevně, že se nemohla z jejího sevření ani vymanit. V tu chvíli jí došlo, že tohle nikdy nebyl sen. A když přišly na kraj lesa, Aliciin strach se stupňoval. Dívka ji vytáhla na malý dřevěný posed, co tam byl postavený.

  ,,Teď už jsi v bezpečí,“ prohlásila malá neznámá.

  „Kdo jsi?“ zajímala se Alicia a strach ji pohlcoval.

  ,,Jmenuji se Elizabeth,“ představila se dívka s úsměvem. Alicia čekala, že Elizabeth bude pokračovat ve vysvětlování, ale ta se jenom zadívala na měsíc. Seděla tady uprostřed noci s holkou, která vypadala identicky, jen hodně vyčerpaně.

  „Schovávám se tu už celý týden,“ prozradila Elizabeth.

  „Proč?“

  „Protože mě hledají.“

  „Kdo?“

 „Není ti to jasné? Ti, co nás věznili v tom otřesném domě.“

  „Co to povídáš?“

„Také mi říkali, abych nikdy nevycházela pryč z mé malé skrýše, ale já jedné noci vzala za kliku. Najednou jsem byla venku a zaposlouchala se do nočního rozhovoru těch dvou. Slyšela jsem, že je v domě moje sestra, tedy ty, a tak jsem se tě vydala hledat. Když jsem u tebe stála, všechno mi došlo, chtěla jsem tě vzít a utéct, ale dostala jsem strach. To se opakovalo celý ten týden a oni mě celý ten týden hledali. Dneska jsem tě konečně odvedla pryč. Pokaždé, co jsem se v noci do domu vrátila jsem se snažila najít něco, co by mi řeklo, co se tady sakra děje. A pak jsem našla důkazy o tom, že nás jako malé unesli. Nevím proč, ale takhle už žít nechci. Nevím však, jestli je dobré se s tím někomu svěřit, mohli by nás vrátit zpět domů.“

  Alicia poslouchala se zatajeným dechem, nevěřila tomu a věřit ani nechtěla. Brala svůj život jako normální a teď se jí obrátil na ruby. Když se nadechovala, aby mohla promluvil, v jejich tajné skrýši se objevil jejich otec.

  „Tak tady jste vy malé potvory!“ zašklebil se a chytil Elizabeth za zápěstí, vykřikla bolestí. V tu chvíli spatřily i tvář své matky, ta chytila za zápěstí Aliciu. Obě je vytáhli ven a každý odešel s tou svou kořistí na opačnou stranu.

  „Alicio!“ křičela Elizabeth s bolestí v hlase.

  „Elizabeth!“ křičela Alicia nazpět.

  Jejich únosci, které dlouhá léta děvčátka nazývala svými rodiči, se jen smáli. Alicia už svoji identickou sestru nikdy nespatřila, už nikdy neviděla denní světlo, už nikdy nedostala šanci vyrůst..