Paříž – Co je na Paříži zajímavého? Moje zkušenosti z Paříže.

autobusové  

Jak tento nápad na výlet do Paříže vlastně vznikl? Jak dlouho jsem v Paříži byla? Co mi na Paříži přišlo zajímavé? Toto a spoustu dalších postřehů a zažitých situací se dozvíte v tomto článku.

Jak vznikl nápad navštívit Paříž

Do Paříže jsem se chtěla podívat už od svých devíti let. To, že bych se tam někdy dostala byla jen představa v mojí hlavě, ale když mi padlo devatenáct, ten plán se začal realizovat. Nikdy jsem v zahraničí nebyla, nikdy jsem nezařizovala cestu a jazyk, který ovládám je jen ten můj mateřský.

Do Paříže jsem jela s kamarádkou Míšou. Spolu jsme takovou cestu podnikly poprvé. Já se bála letadla a proto jsme musely přetrpět několika hodinovou cestu autobusem. Vybralo se datum, já zajistila jízdenky a Míša zajistila hotel.  Ten den odjezdu byl z jistých důvodů ne úplně tak fascinující, jak jsem čekala. Těšila jsem se na svůj splněný sen, ale zároveň jsem to brala v klidu.

Do Paříže jsme jely jen na jednu noc, protože lépe nám to nevyšlo, ale chtěly jsme si udělat výlet. Jediným cílem bylo navštívit Eiffelovu věž, jinak naše plány nebyly úplně zřejmé. K večeru jsme nastoupily do autobusu a ten nás vezl přes noc. Přijely jsme zhruba v sedm ráno. Ta cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme dorazily do cíle. V ten první moment jsem tomu vlastně ani nevěřila.

Moje osobní doporučení:

• Nejezděte tak dlouhou cestu autobusem.

První hodiny v Paříži

Na první dobrou si všimnete, že Pařížské autobusové nádraží Bercy Seine není úplně místo, kde byste chtěli zůstat dlouho. Pohybují se tam pochybní lidé a atmosféra tam nepůsobí zrovna příjemně. Opustily jsme ho s Míšou vcelku rychle a před budovou jsme si nastavily navigaci, aby nás dovedla k našemu hotelu. V ten moment zjistíte, jak je super, když si vyhledáte hotel blíž od vašeho příjezdového místa, protože my ho měly od autobusového nádraží dvě hodiny pěšky.

Ale přece nepojedeme autobusem nebo metrem, projdeme se! No jo, ale s batohem na zádech to také není úplně legrace. Přijde mi úsměvné, že naše první zastávka byla v Mekáči. To hlavně kvůli toaletám. Toalety se však otevíraly na číselný kód a než abychom se zeptaly, jsme zkoušely číselné kombinace. Vtipné bylo, když vyšlo najevo, že číselná kombinace bylo jen jedno číslo. V Mekáči jsme se pak najedly a pokračovaly v poznávání města.

Navštívily jsme po cestě snad každou pekárnu a cukrárnu, abychom se pokochaly zákusky, které jsou pro Francii typické. Cestou jsme viděly hodně zvláštních věcí a lidí, ale ty dvě hodiny vlastně utekly docela rychle. Došly jsme na hotel!

Už jsem se nejspíš zmínila, že úplně neumím cizí jazyky, proto veškeré mluvení obstarala Míša svojí angličtinou. Mezitím co se snažila domluvit na recepci, na mě v místnosti mluvili dva cizinci. Vůbec jsem jim nerozuměla, ale vypadali vcelku mile a měla jsem z nich dobrý pocit.

Moje osobní doporučení:

• Najděte si hotel blíž od vaší příjezdové stanice.
• Jeďte s někým, kdo se dokáže domluvit.

Výlet na Eiffelovu věž

Po ubytování v hotelu, který byl vcelku obyčejný a náš pokoj byl, jak ubytko na intru, jsme se vydaly napříč městu. Našly jsme si metro a zmatené jsme si koupily jízdenky. Netušily jsme, kde vystoupit, dokud nám jeden pár nepokynul, ať vstoupíme do metra a neukázal nám cílovou stanici k Eiffelovce. Cesta Pařížským metrem byla vlastně nakonec jednoduchá a zorientovat se bylo snadné.

Cesta trvala chvíli a dojely jsme do cílové stanice. Navštívily jsme obchod se suvenýry a už tady vám řeknu – nekupujte si za suvenýr nic ostrého, jinak před vstupem na Eiffelovu věž budete mít trochu problém. Samozřejmě nás to mohlo napadnout, no ne?

Vyšly jsme z nádraží a chvíli mi trvalo, než jsem si všimla, že moje vysněná věž jde vidět už z toho místa, na kterém stojím. Přála jsem si to od mala a najednou jsem u ní byla tak blízko, tak nepochopitelně blízko.

Udiveně jsme s Míšou kráčely směr Eiffelovka a u ní si hned udělaly několik fotek. Chtěly jsme fotku i společně a tak jsme oslovily pár, který byl z Česka. Slečna nám udělala pár fotek a na památku nám vyfotila i sebe. Najednou jsme stály přímo u ní, u mé vysněné věže. Člověka mohlo napadnout koupit si lístky pro vstup o něco dřív, protože jsme si chvíli počkaly.

Šly jsme lístky předat paní u vstupu. Než vejdete, musíte si nechat prohlédnout samozřejmě věci – a tady nastal ten problém! Můj švýcarský ostrý nožík byl odhalen. Po vysvětlování, že je to jen suvenýr na nás paní nakonec mrkla, jakože to nevidí a pustila nás dovnitř.

Vyšly jsme přes 600 schodů a odpočinuly si ve druhém patře, kde jsme zjistily, jak drahá může být vlastně ledová tříšť. Na tenhle výlet si těch pár tisíc vezměte. Po krásném odpočinku v druhém patře a kochání se výhledem jsme vyrazily do třetího patra, kam vede pouze výtah. Popravdě jsem se v tom malém výtahu, který nás vezl, až nahoru necítila příliš dobře. Výhled z nejvyššího bodu věže byl ale úžasný. Samozřejmě jsme udělaly spoustu fotek a videí. Na Effelově věži jsme strávili nějakou dobu a navštívily obchod se suvenýry, který byl v jednom z pater. Obchůdky tam jsou opravdu drahé.

Už se stmívalo, tak jsme se vydaly směr metro. Zastihl nás déšť a potkaly jsme cestou spoustu prodejců s deštníky. Byl to náročný den a nakonec jsme ulehly na hotelu do postelí s tím, že na druhý den jsme neměly žádný plán.

Moje osobní doporučení:

• Ostré předměty před vstupem na Eiffelovku není dobrý nápad.
• Vezměte si sebou raději celou výplatu.
• Na Eiffelovu věž si kupte lístky s předstihem.

Poslední hodiny v Paříži

Bez plánů a s odjezdem za několik hodin jsme se mohly možná tak kochat městem. K nádraží jsme vyrazily opět pěšky, ale šly jsme pomalu, často se zastavovaly a prohlížely si všechno kolem. Koupily jsme si v cukrárně zákusky. Dala jsem si kousek jablečného koláče, který byl tak křehký, že se mi polovina odlomila a upadla na zem. To byl další zážitek do kolonky Mně se fakt nedaří.

Cestou jsme opět potkávaly zvláštní lidi a věci, pokochaly jsme se výhledem na vodu a cestou s námi začal mluvit cizinec. Smál se, když zjistil, jak bídně jsme na tom s angličtinou. Překvapilo mě ale, že většina francouzů byla opravdu milá. Asi po hodině cesty jsme usedly na obrubník a za chvíli za námi došla holčina, zda nechceme jejich brambůrky a pití, že oni už nechtějí. S poděkováním jsme odmítly a holčina to šla odnést chlápkovi naproti. Další moment, co nás vlastně dost překvapil.

Prošly jsme celou cestu, až k nádraží a chvíli si počkaly, než dojel autobus. V autobuse nám ale zasedli místo cizinci, takže je šel řidič přesunout jinam. Nakonec tam s námi ale jedna ta osoba sedět musela. I po cestě autobusem zpět jsme zažily spoustu zvláštních momentů.

Přijely jsme zase k ránu a já si s sebou přivezla svůj splněný sen. I výlet na jednu noc do zahraničí může přinést spoustu zážitků.

Moje osobní doporučení:

• Mějte plány.
• Hlavně si to užijte!