Jak zvládnout autoškolu?

Jak jsem ji zvládla já?

Jak zvládnou autoškolu? Jak jsem ji zvládla já? Tohle je příběh plný smíchu, slz a stresu. Vždycky každému říkám:,, Když se budeš trápit s autoškolou, poslechni si tohle.“

Od svých mladých let jsem tvrdila, že si v životě autoškolu neudělám, měla jsem strach a nevěřila jsem si. Tehdy mě jeden můj kamarád popohnal k tomu, abych to zkusila. ,,Příští týden si jdeš podat přihlášku!“ řekl mi. A já jsem si šla podat přihlášku, ačkoliv jsem před onou budovou stála téměř pět minut, než jsem vešla dovnitř. Byl to další stres, který mě postihl na pár následujících měsíců.

Čekala jsem od podání přihlášky nějakou dobu, než mi jednou v neděli na noční volalo neznámé číslo. Nezvedám neznámá čísla, ale věděla jsem, že mám očekávat tento hovor. Ale koho by napadlo, že mi bude můj přidělený instruktor volat v neděli k večeru? A tak nastal moment, kdy jsem si s ním domluvila první jízdu.

Začátky v autoškole

Naprostá katastrofa!

První jízda byla v pohodě, na vesnici. Rozjet jsem se uměla, aniž by mi to chcípalo. Seznámila jsem se s instruktorem, byl to ten typ, který na vás neřve a všechno řeší s klidem, měla jsem štěstí. Každá další jízda byla snad horší, než aby byla lepší. Kazila jsem, co se dalo, ale to je v začátcích běžné, ne? Pořád jsem měla ale ten dojem, že na tohle nemám a že v příštím životě radši budu jezdit na kole. Jelikož můj instruktor nebyl přísný, kolikrát jsme se nasmáli a pokecali si. Každou věc mi vtloukal do hlavy tolikrát, že mi bylo trapně vždy, když už jsem to zase nezvládla. Ani jeden jsme vlastně nevěřili tomu, že bych na poprvé zvládla jízdy, ale šli jsme do toho. Máš rok na to zkoušky zvládnout, času bylo dost. Učila jsem se, dávala do toho hodně a pak ten den přišel.

První zkoušky

Svoje první zkoušky v autoškole spojím rovnou i s těmi druhými, jelikož opravdu není třeba to zařazovat do svých kategorií. Na zkoušky jdete s občanským průkazem a pár stovkami. Jste na obecním úřadě, čekáte netrpělivě v místnosti před „učebnou“, než se všechno vyřídí. Tenkrát jsme tam byly jen dvě. S holčinou o něco mladší, než já jsme si povídaly a obě jsme do místnosti, která vypadala jako učebna informatiky, vstoupily ve stresu. Po zapnutí počítače a následného programu máte půl hodiny na vyplnění dvaceti pěti otázek. Tady je ta důležitá informace – Odkliknout a neopravovat – to vám před testy jistě řekne každý. Dobře, je to tady! Nádech, výdech, stačí jenom odkliknout, že už to máš vyplněné. Ne! Čekala jsem téměř do poslední minuty, až mě komisař sedící za stolem upozornil, že už mám málo času. Znovu nádech a zaklikla jsem vyhodnocení. 38 bodů, k udělání testu musíte mít minimálně 43. Tak snad příště. Podívaly jsme se s holčinou soucitně na sebe a odešly s vytištěnými chybami za instruktorem. Žertoval, že nás tady nechá a neodveze zpátky. Pokud neuděláte testy, jízdy si ani nezkusíte.

Přeskočíme moje další dvě zaplacené kondiční jízdy rovnou k druhým zkouškám. Nebude to na dlouho, tomu věřte. Opakoval se stejný proces. Úřad, čekání, učebna informatiky, komisař za stolem a test. Tentokrát jsem tam byla s další partičkou lidí. Odkliknout test a vyhodnotit ho. Vůbec! Čekala jsem opět do poslední minuty, kdy mě komisař zase upozornil, že už nemám moc času. Vyhodnotit test – 41 bodů. Nesplněno, moje historicky první sesypání v autoškole. Už jsem měla jenom jeden pokus. Teď následovaly dny, kdy jsem se pořád jenom učila.

Třetí zkoušky

Po druhých neúspěšných zkouškách a půl roce v autoškole jsem si zaplatila další hodiny kondičních jízd. Co, když se k nim tentokrát už dostanu, jenom napsat jeden test. Asi vás nepřekvapí, že se opakoval úplně ten stejný proces. A pozor! Při psaní testu jsem se k otázkám vracela a vy víte, že to není dobrý nápad. Mě to ale zachránilo! Neopravit si jednu otázku, tak ten test zase neudělám. Ta radost, když jsem na své obrazovce počítače viděla zelenou, spadl mi kámen ze srdce.

No jo, ale teď to budou u zkoušek mé první jízdy. Nevěřila jsem tomu, že je zvládnu na poprvé, ale stále tu pak budou dva pokusy. Měla jsem u zkoušek toho mírnějšího komisaře. Objela jsem pár bloků městem – špatně, chci-li to vyslovit mírně, a v kopci mi to chcíplo a nešlo nastartovat. Stres už semnou válcoval a instruktor mi to musel nastartovat. Vrátili jsme se zpátky na místo, odkud jsme vyjeli.

,,Tak se asi uvidíme příště,“ řekla jsem s mírným úsměvem.

Zkoušky po té

Naštěstí už bez testů. Odhodlaně jsem nastoupila do auta při druhých jízdách u zkoušek. Tohle zvládnu! Přecenila jsem se. Možná to bylo lepší, ale ne na tolik, abych to udělala. Průběh druhých zkoušek jsem upřímně už zazdila a asi se ani nedivím. Sesypala jsem se, rozbrečela a věděla jsem, že mám poslední šanci.

Jestli si myslíte, že už na mě toho stresu bylo moc, pletete se. Průběh třetích jízd u zkoušek si pamatuji velmi dobře. Trval asi tři minuty. Tentokrát s tím přísnějším komisařem. Jak jsem se rozjela, tak jsem skončila. Ze stresu jsem na dvacítce jela padesát. Komisař mě zastavil tak rychle, že jsem ani pořádně nevěděla, co se děje. Dostala jsem přísné kázání, proč mě zastavil a byl konec, žádná další šance. Drž se, drž se, nebreč! Vystoupila jsem z auta, instruktor také, měli jsme se prohodit, aby to dojel zpátky k úřadu. Po každé neúspěšné zkoušce zkrátka musíte podepsat papír. Byla jsem venku z auta, opřela se o plot a dostala jsem takový hysterák, že byste to nepochopili. Do auta jsem se nevrátila, papír nepodepsala, udělal to za mě instruktor (později mi řekl, že jsem byla snad první v životě, kdo se komisařovi vykašlal na podpis) a já se měla vypravit na autobus domů. Sedla jsem si na trávník a snažila se to rozdýchat. Tohle mi připadalo jako konec. A co si o mně budou ostatní myslet? Že jsem úplně neschopná!

Ubrečená jsem se vydala na autobus. Všiml si mě jakýsi pán u sebe za plotem. Ptal se, co se děje, tak jsem mu to jen ve zkratce popsala. Tehdy mi dal pro štěstí vyřezávanou sošku, kterou mám do teď.

Co se dělo dál?

Musela jsem si všechny jízdy zaplatit znovu. Když se jízdy opakují a pak jdete ke zkouškám, test už psát nemusíte. Vše ale musíte stihnout do jednoho roku. Odjezdila jsem si další povinné jízdy, byla jsem trochu v klidu, zkoušky mě čekali, až za dýl. S instruktorem jsme si povídali o všem možném a už jsem ho viděla trochu jako kamaráda. V jízdách jsem se zlepšovala, i když to nebylo úplně dokonalé.

Můj instruktor mi řekl, že kdokoliv, kdo dělal všechny jízdy znovu pak zkoušky udělal, až na po druhé. Byla jsem tou výjimkou! Po všech těch jízdách jsem znova sedla při zkouškách do auta, odhodlaná a připravená to udělat. Malinké chybky tam byly, ale konečně jsem podepsala papír o úspěšném dokončení autoškoly. Testy na potřetí, jízdy na po čtvrté a trvalo mi to skoro rok, než jsem to dokončila. Zvládla jsem něco, na co bych v životě nepomyslela. Tolik slz a stresu jsem do toho dala. Tolik svého času a o týden později jsem v ruce držela řidičák, tu malou kartičku, která znamená občas pro člověka víc, než byste tušili. A pak už stačí vybrat jen první auto. Je jedno, jak dlouho to potrvá, zvládnete to. A já teď už děkuji svému kamarádovi, že mě do toho tenkrát dokopal. A děkuji všem lidem, co mě při téhle šílené cestě podpořili.

Pár rad na závěr

• na testy se učte už od prvního dne v autoškole,
• pokud možno, neopravujte si u testů odpovědi, pokud si nejste zcela jisti, že to máte špatně,
• na jízdy se pořádně vyspěte,
• a hlavně se nestresujte tak, jako jedna nejmenovaná osoba, nakonec to vlastně nestojí za to.